Hašení ohně oxidem uhličitým

Pomůcky: velký kelímek, čajová svíčka, sirky, jedlá soda, ocet, velký kelímek s víčkem

varianta 1 - na dno velkého kelímku se postaví hořící čajová svíčka, do kelímku se pak opatrně přidá polévková lžíce octa a následně kávová lžička jedlé sody – na dně kelímku se vytvoří reakcí octa a sody pěna uvolňující oxid uhličitý, protože oxid uhličitý je těžší než kyslík, drží se u dna kelímku a postupně vytlačuje z jeho obsahu kyslík, což způsobí zhasnutí plamene svíčky

varianta 2 – na dno kelímku se postaví hořící čajová svíčka, do druhého kelímku se nalijí cca 3 polévkové lžíce octa a 1 lžíce sody, kelímek se přiklopí víčkem tak, aby vzduch vytlačovaný oxidem uhličitým, vznikajícím reakcí octa a sody, mohl unikat ven, v okamžiku, kdy pěna octa a sody začne opadávat, vezmeme opatrně přiklopený kelímek, který pomalu nahneme, víčko mírně oddálíme a jako kdybychom z něj lily vodu na hořící svíčku, necháme vytéct oxid uhličitý do kelímku se svíčkou – protože je oxid uhličitý těžší než vzduch, vytlačí jej z kelímku se svíčkou, jejíž plamen tak zhasne

varianta 3 – na stůl  se postaví hořící čajová svíčka, do kelímku se nalijí cca 3 polévkové lžíce octa a 1 lžíce sody, kelímek se přiklopí víčkem tak, aby vzduch vytlačovaný oxidem uhličitým, vznikajícím reakcí octa a sody, mohl unikat ven, v okamžiku, kdy pěna octa a sody začne opadávat, vezmeme opatrně přiklopený kelímek, který pomalu nahneme, víčko mírně oddálíme a jako kdybychom z něj lily vodu na hořící svíčku, necháme vytéct oxid uhličitý – protože je oxid uhličitý těžší než vzduch, vytlačí jej z okolí hořící svíčky, jejíž plamen tak zhasne (předpokladem úspěchu této varianty pokusu je uzavřená místnost bez průvanu)

Oxid uhličitý

Oxid uhličitý (dříve kysličník uhličitý) je bezbarvý plyn bez chuti a zápachu; při vyšších koncentracích může v ústech mít slabě nakyslou chuť. Je těžší než vzduch.

Je tvořený uhlíkem a kyslíkem.

Při ochlazení pod -80 °C mění plynný oxid uhličitý svoje skupenství přímo na pevné (desublimuje) za vzniku bezbarvé tuhé látky, nazývané suchý led.

Oxid uhličitý je nedýchatelný a ve vyšších koncentracích může způsobit ztrátu vědomí a smrt. Naruší totiž uhličitanovou rovnováhu v krvi a způsobí tak acidosu. Stejně tak ovšem pokles pod jeho normální koncentraci může způsobit alkalosu.

Oxid uhličitý je běžnou součástí zemské atmosféry, přičemž jeho koncentrace (průměrně  0,038 % v roce 2004) v ovzduší kolísá v závislosti na místních podmínkách, na výšce nad povrchem a relativní vlhkosti vzduchu v ovzduší. V důsledku zejména průmyslových emisí jeho průměrná koncentrace ve vzduchu stále roste (viz odstavec „Vliv oxidu uhličitého na globální oteplování“).

Lokálně velmi vysoká koncentrace je v místech jeho výronu sopečných plynů ze země ve vulkanicky aktivních oblastech a v některých přírodních minerálních vodách. Vzhledem k tomu, že je těžší než vzduch může se v takových místech hromadit a představovat nebezpečnou past pro zvířata i lidi. Ročně tak vulkanické aktivity dodávají do ovzduší Země přibližně 130 až 230 Tg, což představuje řádově jen 1 až 2 % produkce CO2 lidstvem.

Oxid uhličitý byl také nalezen v mezihvězdném prostoru. Je hlavní složkou atmosfér planet Venuše a Mars. Spektroskopicky byl prokázán i v řadě komet.

Oxid uhličitý byl první chemickou sloučeninou, která byla popsána jako plyn odlišný od vzduchu. V 17. století vlámský chemik Jan Baptist van Helmont zjistil, že při spalování dřevěného uhlí v uzavřené nádobě váha zbylého popele je menší, než původního uhlí. Vysvětlil to přeměnou části uhlí na neviditelnou substanci, kterou nazval plyn spiritus sylvestre.

V polovině 18. století vlastnosti tohoto plynu studoval podrobněji skotský lékař Joseph Black. Zjistil, že zahříváním vápence nebo jeho reakcí s kyselinami vzniká plyn, který nazval „fixovatelný vzduch“ („fixed air“), protože jej bylo možno vázat silnými zásadami (například hydroxidem vápenatým). Zjistil také, že je těžší než vzduch a že na rozdíl od normálního vzduchu nepodporuje hoření a že zvířata v něm hynou. Vázání na hydroxid vápenatý použil k důkazu, že je ve vydechovaném vzduchu a také, že se uvolňuje při procesu kvašení (fermentace).

Sněhový hasicí přístroj

Sněhový. Hasivem je oxid uhličitý. Hasivo má po opuštění tlakové nádoby velmi nízkou teplotu – při ústí hubice asi -30 °C, proto je nutné hubici držet jen za držadlo. Nelze jím hasit sypké materiály, neboť proud plynu je velmi prudký. Není vhodný pro hašení pevných látek (dřeva apod.). Jeho použití v uzavřeném prostoru je nebezpečné. K hašení lze využít nejen sníh, ale i plyn, který z hubice uniká po vyčerpání sněhu.