Termín: 12. říjen 2014

Organizátor: RC MACEK, kontakt Petr Bartoš   (777 770 253)
Přihlášky: přihlášky zasílejte na e-mail  vylet-macek@seznam.cz nebo použijte on-line formulář (seznam osob, s uvedením do 15 / nad 15 let, kontaktní údaje) do 5.10.2014
Záloha: zálohu ve výši 50% ceny zasílejte na účet 6566092001/5500 pod VS 140051 (do zprávy pro příjemce uveďte svoje jméno) do 5.10.2014
Doprava: autobus
Účast: výlet není vhodný pro děti do 4 let a pro osoby trpící klaustrofobií

Cena:

do 15 let  320,- Kč / nad 15 let 420,- Kč  
do 15 let  290,- Kč / nad 15 let 380,- Kč   -  sleva pro členy RC MACEK cca 10%
cena zahrnuje dopravu autobusem, prohlídku Solvayových lomů (podzemí, skanzen, jízda důlním vláčkem), vstup do Koněpruských jeskyň / cena nezahrnuje oběd
 

Pojištění: všichni účastníci výletu jsou úrazově pojištěni

Trasa:

• odjezd 8.30  KD U Boudů 
• 10.00 – 12.30  Koněpruské jeskyně  
• přejezd a oběd 
• 14.00 – 17.00  Solvayovy lomy a Sv. Jan pod Skalou
• příjezd cca 18.00  KD U Boudů  

Solvayovy lomy

Skanzen    

Náš projekt je koncipován jako skanzen, tedy muzeum ve volné přírodě. Tvoří jej několik objektů - bývalých provozních a technologických budov a rekonstruovaná úzkorozchodná lomová dráha. Budovy se zbytky technologických zařízení se nalézají ve zrušeném vápencovém lomu Paraple, v překrásné krajině Českého krasu, nedaleko cesty ze Sv. Jana pod Skalou na Karlštejn. Návštěvník může během otevírací doby skanzenu volně procházet po vyznačených stezkách a podle názorných informačních tabulí získat představu o způsobu těžby, dopravy a zpracování vápence.
Nedílnou součástí je i trvalá expozice Historie těžby a dopravy vápence v Českém krasu, umístěná v budově bývalých kanceláří a skladů. Představuje se tu sbírka, vztahující se k těžbě jak lomové, tak i důlní. Kromě drobných exponátů jako lampy nebo sbíječky jsou v krytých prostorách umístěny i ukázky vozíků a příslušenství lanové dráhy a část vozů lomové úzkokolejné železnice. Pravděpodobně největší zajímavostí skanzenu je rekonstruovaná polní lomová dráha s rozchodem 600 mm, představující názornou ukázku dopravy suroviny ve výklopných vozících tažených dieselovou lokomotivou. Více o tom, co u nás uvidíte je v části exponáty. Během otvírací doby je stálá průvodcovská služba, kdy průvodci z řad Společnosti Barbora Vám rádi poskytnou výklad a veškeré informace o skanzenu a jeho okolí.
Skanzen budujeme sami, ve svém volném čase, o sobotách a nedělích. Snažíme ze zachránit to, co je pro někoho jen obyčejná věc, hromada šrotu. Vnímavější člověk však může spatřit odkaz dlouhé řady zkušených řemeslníků i nadšených inženýrů, jejichž práce a um přivedly člověka až na Měsíc. V našem muzeu asi nebude stát ani kosmická loď Apollo, ani Lunochod, ale určitě tam bude stát jeden z prvních českokrasových důlních vozíků, který po kolejích v temných štolách ujel s nákladem vápence vzdálenost jistě větší, než ze Země na Měsíc.
 

1915-1938 - Počátek těžby

Psal se rok 1915, když závod v Neštěmicích oznámil na ředitelství společnosti "Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu", že ložisko vápence v Křížanech u Liberce je vytěženo. Závod v Neštěmicích vyráběl ze solanky a z vápence uhličitan sodný (sodu) podle tzv. Solvayova procesu. Proto začali firemní odborníci hledat nový zdroj kvalitního vápence. Ten našli na katastru obce Svatý Jan pod Skalou v okrese Beroun v oblasti zvané "Na Stydlých vodách" nebo též "U odpočívadla" v majetku velkostatkáře V. Komendy. V roce 1916 probíhala jednání o zakoupení tohoto pozemku, která byla koncem téhož roku završena dohodou o koupi. Oficiálně byl pozemek, za 50.000 rakouských korun, převeden až 20.3.1917. Již 13.11.1916 však bylo "Spolku" uděleno povolení ke zřízení lomu na parcele č. 760/1. Ještě během jednání o koupi bylo rozhodnuto o dopravě vytěženého vápence z lomu ke státní dráze a již 11. 12. 1916 bylo vydáno povolení ke stavbě lanové dráhy. Během všeobecného nedostatku materiálu a pracovních sil v době světové války, se však stavba lanovky dlouho vlekla. Lanovka byla trasována k berounskému shlaví železniční stanice Loděnice. Zde byla vybudována dvojkolejná vlečka o délce 524 m. Vlečka i lanovka byly dokončeny počátkem roku 1918 a 27.6.1918 byla oficiálně zahájena těžba i provoz lanovky. Komise lanovou dráhu a její provoz schválila dodatečně až 30.10.1919. Těžit se začalo v nízkém jedno až dvouetážovém lomu. Materiál se ručně nakládal do vozíků úzkorozchodné dráhy 600 mm. Opět ručně se vozíky tlačily k horní stanici samotížné lanovky vedoucí na překladiště státní dráhy v Loděnici, odkud byl vápenec převezen na zpracování do Neštěmic u Ústí nad Labem. V rozmezí let 1922 až 25 se ve zdejším lomu pokusně zaváděla těžba metodou nálevkování, tehdy velmi účinně používaná Pražskou železářskou společností v nedalekých lomech na Mořině. Z toho důvodu byla ze severního úbočí vyražena štola do ložiska s odbočkami k jednotlivým sypným komínům, do kterých se sestřeloval vápenec ze stěn lůmků (nálevek). Po vzniku Československa změnil Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu název na Neštěmické Solvayovy továrny, skládající se ze dvou společníku: Solvay & spol. Brusel a Spolek pro chemickou a hutní výrobu Ústí nad Labem. Společnost se soustředila na výrobu sody, hydroxidu sodného žíravého a uhličitanu sodného. Severní část lokality byla brzy vydobyta a firma přesunula těžbu na jižní svahy hřebene, kde otevřela mohutný tříetážový stěnový lom, jehož patra byla vzájemně propojena šikmým elektrickým výtahem od výrobce Neptun Komárov. Doprava z nového lomu k lanové dráze byla řešena prujezdní štolou vyraženou na místě původní dobývací štoly v roce 1928. Na obou stranách měla být opatřena architektonicky vytříbenými portály, z nichž byl realizován pouze portál severní a to firmou Pittel & Brausewetter v roce 1930. Tato prujezdní, též “Průtahová” štola, dlouhá 219 metrů, začala svoji funkci plnit v roce 1930. Současně byla podstatně prodloužena síť tratí o rozchodu 600 mm (přes 5 km kolejí) a přestavěny objekty nezbytné k jejímu provozu. Solvayovy továrny objednaly 2 motorové lokomotivy typu Gr II s motorem T - 290 z Královopolské strojírny v Brně a 127 kiplorových vozů od firmy Neptun. Rok 1932 znamenal, kromě nákupu dalších dvou lokomotiv stejného typu a výstavby impozantního skladu trhavin firmou Matěj Kučera, zejména rekonstrukci lanové dráhy do Loděnic. Její namáhavý provoz donutil firmu k výměně všech dřevěných stožárů za ocelové. V roce 1937 Ministerstvo národní obrany zařadilo zdejší lomy na vápenec mezi podniky důležité pro obranu státu. V roce 1938 došlo k propojení lomu na severním a jižním svahu a dopravabyla postupně převedena ze štoly do takto otevřeného průkopu.

Muzeum

Prohlídku začněme v muzeu. Muzeum je rozčleněno do čtyř místností a do čtyř tématických celků.

1. Místnost - Lomařství. V této místnosti je ukázka těžké práce v lomech a dolech. Speciálně je věnována lomům v okolí. Naleznete zde informace o lomech v Českém Krasu, ale též z prokopského údolí. Popsány jsou podrobně jednotlivé metody težby vápence. Uprostřed místnosti je realistický model běžného provozu lomu z období kolem roku 1942. Ukazuje přibližný stav kolejí, cestu vápence od lomového vozíku přes drtič a třídič až do vozíky lanovky. V této místnosti je též malá sbírka důlního záchranářství.  

2. Místnost - Jeskyňářství. Český Kras ukrývá v sobě mnoho podzemních prostor. Existují jeskyňářské sdružení, která tyto jeskyně mapují (například Geospeleos). Na zdi je dominantou mapa Amerik s kompletním štolovým systémem. Ve vitrínách je výstavka a mapování jeskyní, o pomůckách používaných k jeskyňaření a o svítilnách používaných v podzemí.  

3. Místnost - Nákladní lanovky. V Českém Krasu bylo mnoho vápencových lomů, kde k dopravě kamene byla použita lanovka. Hlavním objektem je zde lanovkový závěs s korbičkou ze zdejšího lomu. Dobře zobrazuje systém upínání závěsu na tažné lano. Dále je zde menší sbrka různých lanovkových korbiček okolních lomů. Na stěnách je mnoho nástěnek s technickými daty lanovek a mnoho historických fotografíí. 

Štola

Štola byla vystavěna v roce 1926 jako pokus o těžbu takzvaným nálevkováním, kdy se vyrazila transportní štola, z ní se vyrazily odbočky se sypnými komíny na povrch, do kterých se materiál posléze sestřeloval. Štola byla vyražena jako jednokolejná v délce zhruba 120 metrů. Tato metoda se však v našem lomu neosvědčila a štola zůstala ležet ladem. Na konci dvacatých let bylo rozhodnuto o jejím zvětšení na dvoukolejnou a proražení na druhou stranu kopce v délce 219 metrů. Štola měla být používána jako transportní z nově otevřeného "jižního" lomu což jí dalo i název - "Průtahová štola". Severní portál byl postaven ozdobně, jižní portál byl obyčejný dřevěný. Druhý ozdobný portál, který se nachází v jižním lomu patří skladu trhavin, který nikdy nebyl se štolou spojen. Jelikož však zejména nově vyražená část štoly procházela územím s nízkým nadložím a v roce 1934 byl vytěžen průkop, kudy mohly vlaky jezdit na do jižního lomu, byla štola ponechána svému osudu, jen její severní část byla používána jak depo lokomotiv.
Během let se štola zavalila na několika místech. V roce 1997 byla štola opatřena vraty ze severní strany a začala být používána jako parkovací místo pro lokomotivy i jako sklad materiálu. Též byl obnoven ozdobný portál. Během následujících let byl vyzmáhán první zával, za kterým je ještě použitelný úsek. Taktéž byl sníženy kolejnice ve vratech, aby umožňovaly vjezd lokomotiv s budkou. V roce 2004 byl portál štoly opět obnoven.
Ve štole je instalována zejména podzemní expozice a taktéž zde jsou umístěny takřka všechny lokomotivy.

Malodráha

Největším lákadlem skanzenu je průmyslová drážka o rozchodu 600 milimetrů. Součástí každé prohlídky je i jízda vlakem, která se obvykle skládá z důlních vozů a otevřených dřevěných vozů. Bývá tažená lokomotivou č. 12. Délka projížďky je zhruba 1 kilometr.
Něco málo statistických údajů:

• celková délka kolejí dosahuje 2 kilometrůV systemu je zapojeno takřka 41 výhybek a 2 křížení
• Výška kolejnic je na hlavních tratích 93 milimetrů, na vedlejších 90 či 80 milimetrů
• Váha 93 milimetrové kolejnice je 18,3 kilgramu na metr
• Ve skanzenu se nachází více jak 25 lokomotiv
• Lokomotivy váží od tří tun(BN15R) až po 12 tun (DH120)
• Vozový park osobních vozů čítá 4 vozy pro přepravu horníků a 6 otevřených dřevěných vozů
• Nákladních vozů je více jak sto.
• Nachází se zde též tři skříňové vozy "Zetka" původem z dráhy Slaný-Smečno-Kačice
• Jen jediný výklopný vůz je původní, vše ostatní bylo dovezeno
   

Vrátek

Vrátek byl vyroben v roce 1918 železárnami v Králově Dvoře. Vrátek vyl nejdříve dodán do dolu Vinice, poté, v roce 1922, byl přemístěn do dolomitového dolu ve Velké Chuchli. Zde byl umístěn na kamenném podstavci na povrchové svážnici, která sloužila k přepravě vozů s dolomitem z 5. těžebního patra směrem k úpravně. V roce 1964 byla těžba ukončena a vrátek byl ponechán svému osudu na původním místě. Díky neschůdnému terénu se do dnešní doby dochoval kompletní v téměř provozuschopném stavu. V roce 2002 byl demontován a převezen do skanzenu, kde byl umístěn do prostoru násypky drtiče Úpravny hornin. Na přelomu let 2002 a 2003 byl zastřešen a po koupi kompresoru na jaře roku 2003 se stal funkčním. Koncem dubna 2004 byla vybagrována svážnice vedoucí k vrátku a byly položeny koleje. V předvečer slavnostního otvírání sezóny 2004, 23.4, byl na koleje, které zatím nejsou připojeny ke zbytku sítě, vytažen první vůz a nyní je to již svážná jak má být. V listopadu téhož roku bylo přivezeno protizávaží, které snad časem bude opraveno a položeno na druhou kolej, než je kiplora.

Lanovka

V červnu 2003 byla objevena shodou náhod lanovka v Lišově u Českých Budějovic. Zde sloužila k dopravě jílu z hliniště do cihelny, která se nacházela asi o dva kilometry dále. Lanovka nebyla v provozu něco přes dva roky, leč šroťáci se na ní značně podepsali. Díky vstřícnému přístupu firmy Wienerberger nám bylo umožněno zbytky lanovky odkoupit a zachránit před nezvratným osudem ve vysokých pecí. Během léta a podzimu byl pro nás použitelný zbytek lanovky demontován a přepraven do skanzenu. Celkem se nám podařilo získat pohon lanovky (bez motoru), jednu podpěru a plno kolejiva a různé drobnosti. Bohužel, všechny závěsy s korbičkami již zmizely v nenávratnu. Přesto jsme získali takového materiálu, o kterém se nám nikdy ani nesnilo. Na naší horní stanici máme lanovkový materiál co potřebujeme (ačkoliv jsou oba systémy různého výrobce - původní byl systém Pohlig a nyní máme systém Bleichert). Věc která je stále otevřená jest pohonná jednotka alias motor. Jinak stačí "pouze" mnoho dřeva a stovky či spíše tisíce hodin práce.

Strojovna

Popis strojovny Stávající strojovna umístěná v objektu muzea není původní stavbou lomového provozu. Během těžby byla strojovna a dílna umístěna v samostatném objektu, který stál vedle budovy úpravny a byl stržen při likvidaci lomu. Zbytky této stavby, což je vlastně jen podlaha a části obvodového zdiva, byly částečně odhaleny a je tak dobře patrné původní umístění strojů včetně přestaveb. Původně byla totiž strojovna poháněna stacionárním dieselovým motorem Deutz, v pozdější době pak motorem elektrickým. Výměna těchto strojů je dobře patrná na podlaze strojovny, např. změnou tvaru a typu dlaždic na místech původních zařízení. Tyto stroje poháněly dva kompresory Flottman a Atmos a v dřívější době také generátor. Přenos síly byl prováděn pomocí kožených řemenů na transmisní hřídel zavěšenou pod stropem strojovny. Z ní pomocí dalších řemenů byly poháněny jednotlivé stroje.
Budova strojovny měla ve své východní části také dílnu a kovárnu, vybavenou potřebným strojním zázemím. Tato část budovy je dnes zcela překrytá přeložkou obecní cesty do lomu.

Současná strojovna je budována jednak jako součást expozice a jednak jako zdroj elektrické energie pro provoz skanzenu. Srdcem této strojovny je stacionární motor Gerhard Adam ze stejnojmenné strojírny sídlící v Oskavě-Bedřichově na severní Moravě. Zdejší strojírna byla založena v roce 1905 jako pobočka vídeňské firmy Gerhard Adam Machinenfabrik Vien a od roku 1937 byla strojírnou samostatnou. Mateřská firma vznikla v roce 1864, tedy ve stejné době kdy Otto v Deutzu vynalezl svůj první spalovací motor. Strojírna se specializovala především na výrobu stacionárních motorů s výkonem od 4HP do 150HP, spalujících naftu, benzín, benzol, generátorový plyn a další média. Mimo to strojírna vyráběla parní lokomobily, oračky a také automobily vlastní konstrukce.

Náš motor má výkon 8HP při 500ot/min a k pohonu spaluje naftu. Startuje se roztáčecí klikou, když se před tím do hlavy motoru zasune zapálený doutnák, který nahrazuje u dnešních dieselových motorů žhavicí svíčka. Motor je chlazen oběžným kapalinovým chlazením, které je podporováno vodní pumpou od firmy Ignác Lorenz. Teplota motoru se při zátěži pohybuje okolo 70 stupňů celsia, tedy přesně v rozmezí hodnot doporučovaných výrobcem. O konstantní otáčky se stará odstředivý regulátor, který je spojen výstředníkem se vstřikovacím čerpadlem a reguluje množství nafty dodávané do jednobodového vstřiku. Součástí stroje je také mazací mlýnek, který dopravuje olej do pístního a ojničního čepu. Startování roztáčecí klikou nebylo možné u motorů s vyšším výkonem, protože nebylo možné lidskou silou přetočit kompresy dieselova motoru ( v desítkách Atm ). V těchto případech byly motory vybaveny kompresory, které během činnosti stroje plnily startovací tlakové lahve vzduchem. Při startu motoru se pustil stlačený vzduch pod píst pomocí třetího ventilu na hlavě stroje a po dosažení na patřičné otáčky se motor přepnul na palivo, které spaloval a když se vše povedlo, naskočil. O tom, že se to vždy nepovedlo svědčí množství pivních lahví rozházených po starých strojovnách, jejichž obsahem se strojníci dávali dohromady po celodenním startování motoru bez valného výsledku.

Převod síly je jako v původní strojovně pomocí plochých kožených řemenů na transmisní hřídel, kde se volbou průměrů jednotlivých řemenic volí otáčky připojených zařízení. V našem případě je to generátor 220/380V, 10KW, vyrobený mezi světovými válkami firmou…………. Po dokončení strojovny bude přes mramorové rozvaděče připojen do sítě společnosti.

Na zbylé větvi transmisní hřídele bude umístěno dynamo 220V , 6,2KW od firmy Křižík, které bude používáno k dobíjení akumulátorové lokomotivy Metalist a baterií v objektu.

Vedle dveří do strojovny je stacionární motor Laurin & Klement, vyráběný v licenci holandské fy. Brons. Motor je z nedaleké obce Jánská, kde poháněl dynamo pro veřejné osvětlení.

Mimo to je možno ve strojovně vidět několik stacionárních motorů od firem Ignác Lorenz - Kroměříž, Benz&spol - Třebíč nebo Slávia - Bratři Paříkové. Tyto stroje se poměrně často obměňují, takže návštěvník může spatřit zajímavou řadu těchto strojů od začátku 20.stol. do II. Světové války. Tyto stroje jsou vesměs funkční a slouží k ukázkám pohonu přídavných strojů, jako okružní pila, pojízdný generátor a další.

V další části strojovny je možno spatřit soustruh od firmy Johan Műller – Vien ze začátku 20.století, poháněný plochými řemeny. Rekonstrukce tohoto stroje ještě není dokončena, v budoucnu bude poháněn elektromotorem AEG ze dvacátých let.

Dalším strojem je sloupová vrtačka firmy František Waverka z roku 1925, taktéž poháněná plochými řemeny. Stroj je plně funkční a poháněný el. motorem Škoda.

V rohu strojovny je dílna s vybavená původním ručním nářadím, ruční stojanovou vrtačkou, kovadlina s nářadím a další. Zde je možné spatřit různé typy kompresorů, staré hasicí přístroje a další technické zajímavosti. Vysoký mosazný válec je hasicí přístroj s výměnou patronou se stlačeným vzduchem, která po proražení vytlačila hasicí médium ven z přístroje. Dalším zajímavým strojkem je malý pivní kompresor.

Pro znalce: V rohu místnosti stojí kamna „ Musgrávky“ ( v orig. Musgraves ), o kterých se pochvalně zmiňuje Jára Cimrman při své cestě na severní pól, takže po těchto referencích jsme se rozhodli je také zakoupit.

Jako poslední jsou pod střechou strojovny umístěny staré bicykly, které také reprezentují technický vývoj a um našich předků. Za zmínku stojí např. model Čs Wafenwerke z roku 1930, vybaven kompletní elektroinstalací firmy BOSCH a třístupňovou přehazovačkou firmy Fichtel&Sachs s ovládáním pomocí táhel, která je kombinována s nábovou brzdou Torpedo. Celý bicykl je plně funkční. Dalším je kolo značky Tripol se zesíleným zdvojeným rámem. Kolo je v nálezovém stavu, zajímavostí je přední pokroková pneumatika Barum, která je totálně zpuchřelá, na rozdíl od zadní buržoazní pneumatiky Michelin Made in Bohemia, která je i po desítkách let funkční. Poslední kolo je model švýcarského armádního bicyklu pro horské myslivce, který je vybaven třemi brzdami pro zvládání příkrých Alpských cest. Kolo je z roku 1935 a je prakticky nepoužívané z armádního výstrojního skladu.

Celý komplex strojovny a jejího zařízení se snaží podat návštěvníkům ucelený obraz o technickém vývoji těchto zařízení, kdysi tak nezbytných k funkci jakéhokoliv podnikání , avšak dnes již prakticky zapomenutých. Jsme rádi že můžeme jména těchto kdysi slavných firem opět uvést k životu a podělit se s Vámi o radost při pohledu na jejich bezvadnou funkci i po mnoha letech od jejich vzniku.

Svatý Jan pod Skalou

Kostel sv. Jana Křtitele a jeskyně sv. Ivana

Je to raně barokní stavba mohutných rozměrů s bohatou vnitřní výzdobou. Na hlavním oltáři je velký obraz „Zjevení sv. Jana Křtitele poustevníku Ivanovi“ z r. 1695. Nad oltářem stojí velký kříž, který sem byl kdysi darován od poutníků ze Starého města pražského. Původně stával na památném Karlově mostě v Praze. Na kruchtě je veliký barokní obraz (3,5 x 6 m) „Položení základního kamene zdejšího kostela“ od Joachyma Bachmana. Vzácná je mramorová křtitelnice, na niž najdeme letopočet 1576. Uprostřed kostela stojí bohatě zdobený náhrobek sv. Ivana, kde je umístěna postříbřená a pozlacená schránka s ostatky poustevníka Ivana.

Kostel je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní sv. Ivana. Vedle památek na poustevníka je zde také krypta a staré náhrobní kameny opatů kláštera. V části jeskyně je zachována přirozená travertinová jeskyně, zdobená původní krápníkovou výzdobou.

Hned vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně vyvěrá silný pramen léčivé vody, Pramen svatého Ivana. Voda ze zdejších pramenů byla v minulosti stáčena do lahví a prodávána jako minerální voda „Ivanka“.

V kostele se nacházejí jeskynní prostory, v nichž podle legendy žil a byl pochován v 9. století poustevník Ivan, syn polabského (obodritského) knížete Gostimysla (zkoumání kosterních pozůstatků potvrdilo, že kostra je tisíc let stará, že to byl muž, který žil dlouho ve vlhku a živil se vegetariánsky). Místními lidmi byl od začátku považován za svatého a za prvního českého světce, ještě před sv. Ludmilou a sv. Václavem.

Areál benediktinského kláštera

Z původních nejstarších staveb benediktinského kláštera se dochovala jen věž kostela. Konvent kláštera začal stavět ihned po dostavbě kostela v roce 1661 opat Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka. Stavba byla velmi náročná a byla dokončena čtvrtou - západní stranou v roce 1726. Úplně byl klášter dostavěn roku 1731 opatem Koterovským vnějšími úpravami na přední straně kláštera. Významnými místnostmi kláštera jsou refektář a prelatura. Refektář (později jídelna pro lázeňské hosty) je bohatě zdoben barokními freskami a unikátními plastikami s výjevy ze života sv. Ivana. Na hlavní klášterní chodbě je umístěna socha sv. Jiří. Na dvoře konventu stojí socha sv. Ivana, která dříve stávala v polích.

Kaple Povýšení sv. Kříže

Pod dominantní skálou převyšující úroveň návsi o 159 metrů najdeme na táhlém nižším skalním hřbetu kapli Povýšení svatého Kříže. Podle pověsti stojí právě na místě, kde došlo k setkání sv. Jana Křtitele s poustevníkem Ivanem, na místě, kde světec daroval Ivanovi dřevěný kříž k vymítání zlých duchů. Roku 1602 zde nechal polní maršál Heřman Kryštof Russworm (generál vojsk císaře Rudolfa II.) postavit z červeného mramoru kamenný kříž a po jeho stranách sochy sv. Ivana a sv. Jana Křtitele. V roce 1714 nechal zdejší opat Koterovský zbudovat nad tímto sousoším kapli. 

Na samém počátku 17. stol. navštívil Svatý Jan pod Skalou maršál císaře Rudolfa II. Rusworm. Chtěl prý učinit skutek kajícnosti a tak nechal v r. 1602 zbudovat na skalním hřbetu pod svatojánskou Skálou mramorové sousoší svatého Jana Křtitele se svatým Ivanem. Sousoší bylo umístěno na místě, kde se podle legendy zjevil poustevníku Ivanovi svatý Jan Křtitel. Stálo zde původně pod širým nebem, obklopené zelení zdejších lesů. Teprve v r. 1713 byla nad ním postavena kaple Povýšení svatého Kříže, zřejmě podle návrhu Kryštofa Dienzenhofera, který se rok před tím podílel na přestavbě svatojánského kostela. Kaple byla postavena v půdorysu řeckého kříže a měla zprvu čtyři štíty. Při opravě v r. 1876 však byly dva štíty ubourány, poněvadž nebylo dost peněz na větší opravy poškozené kaple. Uvnitř kaple zaujme především renesanční kamenné sousoší sv. Jana Křtitele s poustevníkem Ivanem z roku 1602, které je vytesáno z místního červeného vápence. Po generální opravě byly odstraněny hrubé amatérské zásahy při opravách v minulých dobách a sousoší můžeme shlédnout v původní kráse. Nástropní freska Nalezení svatého Kříže (detail fresky znázorňuje nalezení Sv. Kříže císařovnou Helenou) od malíře Jana Václava Spitzera (1763). Obě tyto vzácné památky; ač notně zdevastované, byly pečlivě zrestaurovány a jsou zachráněny pro další generace. V podlaze před oltářem je vsazená mramorová deska s dvojjazyčným nápisem (latinský a německý).

Čtyři a půl roku trvala oprava kaple, o níž se psalo v turistických příručkách, že je polozbořená, která ještě před pár lety sloužila jako noclehárna pro trampy, nebo jako místo pro konání satanistických sedánek. Oprava musela začít kácením lesních stromů v místech, kudy měla vést cesta pro přísun stavebního materiálu. Pak následovaly nekončící cesty brigádníků, dělníků a řemeslníků na další práce, až jsme se dočkali okamžiku, kdy bylo možné kapli po generální opravě slavnostně předat veřejnosti. Dík za to všem drobným dárcům, sponzorům, brigádníkům, dělníkům a uměleckým řemeslníkům, jejichž práce a porozumění se spojily, aby pomohly zachránit toto krásné dílo svědčící o kulturní vyspělosti naší země. Slavnostní znovuvysvěcení kaple se konalo za účasti biskupa Škarvady dne 14. září 1997. Opravu kaple provedla a finančně kryla Svatojánská nadace spolu s Obecním úřadem ve Sv. Janě pod Skalou. Celkové náklady na obnovení kaple činily více než 1,5 mil. Kč.

"Léta páně 1602 vznešený a urozený rytíř pan Heřman Kryštof Russworm, velitel jízdy JCM v Uhrách a rada válečný, ke cti a díkučinění Boha nejslavnějšího a jeho svatých Jana Křtitele a Ivana tento oltář a obraz postaviti dal, za jehož spásu všichni zbožní toto místo navštěvující, Boha prositi nezapomeňte."
 

Koněpruské jeskyně aneb krása v Českém krasu

Autem, vlakem nebo autobusem jen cca 30 km jihozápadně od Prahy, 5 km od Berouna a najednou vás obklopí krajina plná dramatických srázů, hlubokých kaňonů a příkrých skalních stěn. V momentě je pak dění všedního dne kdesi daleko v zapomnění a vy máte pocit, jako byste byli někde na divokém západě…

Kouzlo tohoto místa můžete obdivovat skutečně skrz na skrz a to právě díky Koněpruským jeskyním, které odkryjí i tajemná zákoutí pod povrchem země. Koněpruské jeskyně jsou nejdelším a určitě jedním z nejznámějších jeskynních systémů v Čechách. Nejen pro tato svá „nej“ stojí za vidění. Specialitou Koněpruských jeskyní jsou zejména takzvané Koněpruské růžice, celá řada cenných archeologických nálezů a tajná penězokazecká dílna. V části zvané Mincovna byly ve středověku padělány z měděného plechu a amalgámu stříbra „stříbrné“ husitské haléře s emblémem českého lva.

 

Na jihovýchodním úbočí hřebenu Zlatého koně byl roku 1950 proveden odstřel, po kterém se ve stěně lomu objevil jeskynní otvor. Dělníci z kamenolomu pod vedením mistra Karla Mareše vstoupili do království ticha a tmy. Museli se plazit, rozšiřovat průlezy a skončili před závalem s otvorem, ze kterého dul průvan. Ve svém volném čase zával překonávali, až jím nakonec pronikli a objevili několik krápníkových síní a hlubokou komínovitou propast. Již tři dny po ohlášení nálezu se do propasti spustil geolog Jiří Kukla, který v hloubce 27 metrů objevil malé jezírko a otisky lidských nohou ve škorních. 

 

PROHLÍDKA JESKYNĚ

Vchod do jeskyní se nachází asi 50 metrů nade dnem bývalého Houbova lomu a vede k němu příjemná, upravená cesta přímo z parkoviště. Vchodem se vstupuje do středního patra jeskyní, kde hned zpočátku zaujme Spallanzaniho jeskyně svým vysokým a klenutým stropem a krápníkovým útvarem zvaným Věčná touha. Projdeme síní U Labutě a už naše oči spočinou na dalším krásném útvaru - krápníkových varhanech. První průvodci zde prý dokonce vyťukávali na stalaktity jednoduché melodie k velké radosti návštěvníků. Prohlídka dále pokračuje do síně, pojmenované po lomařském mistru Marešovi, jednomu z těch, kterým vděčíme za znovuobjevení Koněpruských jeskyní. Kolem Letošníkovi propasti a navazujícím okruhem Staré chodby se dostaneme až do tzv. Proškova dómu, který je určitě tou nejkrásnější jeskynní prostorou Koněpruských jeskyní. Proškův dóm se pyšní kromě jiného zejména proslavenou krápníkovou výzdobou - tzv. Koněpruskými růžicemi. V následujícím Pustém dómu nedostatek krápníkové výzdoby plně nahradí zajímavý výklad k řadě kosterních nálezů zvířat a dokonce i k několika ostatkům pravěké ženy. Následuje Petrbokova jeskyně, kde byla v únoru 2007 objevena další část podzemního systému, kterou můžete spatřit okénkem v podlaze. Prohlídka se blíží ke svému konci stoupáním po točitém schodišti do svrchního patra jeskyní, tzv. Mincovny, odkud se vychází ven. 

KONĚPRUSKÉ PERLIČKY

Prastarý kult koně

Možná Vás při vyslovení jména Koněprusy napadne, odkud tohle podivné slovo pochází a má-li něco společného s koňmi. V historických pramenech se můžeme

dopátrat zajímavé stopy. Slovo „prusý“ znamenalo bílý... Řada badatelů se domnívá, že oblast Zlatého koně a Koněprus byla kdysi významným kultovním místem. Nepřímou indicií mohou být i další názvy, které se koňmi jen hemží. Nejen již zmíněný název Koněprusy, ale i vrch Zlatý kůň či lom Kobyla naznačují velmi jasně, že kůň má pro toto místo zcela zvláštní význam.
V prastarých knihách se můžeme navíc dočíst, že ve dvorci zvaném Koněprusy kdysi chovali stádo posvátných bílých koní, tzv. mimochodníků. Mimochodníkem byl nazýván kůň, který oproti koňské přirozenosti šel vždy oběma nohama jedné strany zároveň. Právě z Koněprus měl snad pocházet i bájný kůň kněžny Libuše, kterého poslala s poselstvem za knížetem Přemyslem. Další stopu odhalíme i u starověkého kmene Keltů, kde je historicky doložen kult Bílého a Zlatého koně. V řadě pověstí jezdí na bohatě zdobeném zlatém koni bohyně ve zlatém šatu. ....

Paleontologické nálezy

člověka na tomto území. V jeskyni byly objeveny lidské kosti druhu Homo sappiens sappiens staré takřka 13 tisíc let. Patřily ženě, staré přibližně 46 let, která byla pohřbena v komínu vedoucím do jeskyně. V jeskyni uvidíte kopie některých jejích ostatků a zajímavých pravěkých zvířat, mezi kterými je překvapivě např. i opička makak (originály jsou uloženy v Národním muzeu v Praze).

Koněpruské růžice

Jedná se o nejstarší a zcela unikátní výzdobu Koněpruských jeskyní, jejíž stáří může být větší, nežli 1,5 mil. let. Tyto krápníkové útvary někomu připomínají květák, jinému růžičkovou kapustu či přímo růžičky. Jsou tvořeny kalcitem a obsahují zrna až vrstvičky čirého či mléčně zbarveného opálu. Vznikaly v době, kdy na povrchu doznívalo tropické až subtropické klima. Opál se vyskytuje i v jiných jeskyních, růžičky s opálem jsou však světovým unikátem.

 

Mincovna

Tak je nazýváno historicky nejzajímavější patro Koněpruských jeskyní, kde v období Jiřího z Poděbrad byla provozována penězokazecká dílna. Originální mince se stojícím lvem byly stříbrné, s ražbou pouze po jedné straně a drobnou ozdobou po obvodu zvanou perlovec. Penězokazci je vyráželi z měděného plechu, střížky máčeli do amalgámu stříbra, žíháním odstranili rtuť, takže postříbřené padělané mince vypadaly jako pravé. Vyrazili jich přibližně 5.000 kusů, což by jedné osobě postačilo na obživu na dva roky. Nikdo nebyl přistižen, a tak se neví, kdo falešné dílo provozoval.

 

 

Pověst o pasáčkovi

Ke Koněpruských jeskyním se váže pověst o pasáčkovi.... Mladý chlapec pásl poklidně na kopci své ovce až najednou objevil díru, z které stoupal kouř. Byl to chlapec odvážný a tak neváhal a vlezl do díry dolů. Na samém dnu pak nestačil žasnout. Uviděl vousatého, vlasatého loupežníka, který přepočítával hromadu peněz. Oba se trochu polekali, ale brzy se domluvili. Loupežník dal pasáčkovi hrst mincí a pasáček mu na oplátku slíbil, že to nikomu neprozradí. Jenže, jak vylezl ven, hned utíkal do vesnice a tam všechno vyzvonil. No a vesničané také chtěli peníze a tak vzali vidle, hrábě, kosy, cepy a pospíchali s pasáčkem na kopec. Jenže ouha, díra nebyla k nalezení. A tak pasáčkovi natloukli a peníze mu vzali. Z toho plyne ponaučení, že každý by měl dané slovo dodržet, jinak by na to mohl doplatit jako pasáček. Dlouho se soudilo, že pověst má původ v lidové fantazii. Po objevu svrchního patra se však ukázalo, že pověst měla racionální jádro.